Psaní je objevováním krajiny

Jana Richterová, původní profesí arteterapeutka a učitelka, se k psaní dostala poměrně nedávno. V loňském roce vyšel první díl její románové ságy Zahrada.

Jana Richterová, původní profesí arteterapeutka a učitelka, se k psaní dostala poměrně nedávno. V loňském roce vyšel první díl její románové ságy Zahrada.

K rozhovoru jsme se sešly v době, kdy se ke čtenářům dostávaly první výtisky druhého dílu, nazvaného Lovec.

Kniha se obvykle čte od začátku, ale jestli dovolíte, začneme náš rozhovor od poslední strany vašeho Lovce. Nebudu čtenářům prozrazovat „jak to dopadlo“, poslední stranou mám totiž na mysli obsah. Není na něm nic ke skutečnému čtení, ale při pohledu na názvy kapitol si člověk vybaví celý příběh před sebou v jednom okamžiku a v jakési zhuštěné podobě (Výcvik, Zpytování, Noční schůzka, Romeo a Julie, Nůž, Vánoce, Sny). Která linie byla pro vaše psaní určující – vyprávěcí, psychologická, fantazijní, pohádková?

Na tuto otázku je dost obtížné odpovědět. Známý výrok C. G. Junga říká, že pokud si dostatečně neuvědomujeme povahu našich vnitřních skutků, potom se uskuteční navenek jako osud. V mém příběhu je tomu podobně, vnější události odpovídají vnitřnímu, psychickému dění a racionální denní vědomí se zrcadlí v nočních snech nebo mimoděčných fantaziích. Zdá se mi, že v příběhu vše spontánně roste pospolu podobně jako v zahradě, usměrňováno základními vyprávěcími liniemi jako cestičkami a vymezeno hlavním rámcem záměru. A uprostřed zahrady ta pohádková, fantazijní studna, již jste vzpomněla.

Zastavme se na chvíli u zmiňovaného C. G. Junga. Je tu několik momentů, které odkazují na jeho hlubinnou psychologii – například prolínání snů a reálného života vašich literárních postav. Využila jste tu znalosti a zkušenosti ze své arteterapeutické praxe?

Zahrada je touto zkušeností samozřejmě obohacena. Během psychoterapeutického výcviku a praxe jsem si zvykla věnovat pozornost dnes často přehlíženým fenoménům jako snům, fantaziím, zdánlivě náhodným událostem, běžně nevnímaným detailům a smysluplně je vztahovat k tomu vědomému, což hraje v mém vyprávění významnou roli. Navíc jeden z hrdinů knižní série, psycholog Michal Zahradník, je podobně jako já jungián. Nepracuje sice přímo s obrazy, ale o to více se sny, jež jsou svou povahou obrazům velmi blízké. Ostatně celý příběh je bohatý na různé kulturní odkazy, které jsou součástí našeho společného duchovního povědomí, ať už se jedná o díla hudební, literární či výtvarná.

Odkazy jsou zjevné i skryté v textu samotném, k těm zjevným patří citáty, uvádějící každou kapitolu. Čtenáře vzhledem k příběhu nijak neudiví vybrané úryvky z Bible, já osobně jsem byla v druhém díle vaší ságy překvapena citáty z knih určených dětem – najdeme tu K. J. Erbena a jeho Tři zlaté vlasy děda Vševěda, A. A. Milneho a jeho Medvídka Pú, Lewise Carrolla a jeho Alenku.

Někdy se k příběhům dostaneme oklikou. Medvídka Pú jsem četla až jako dospělá, nejprve taoistickou interpretaci jeho příhod a posléze knihu samotnou. Rozhodně ji nevnímám jako dílo adresované pouze dětskému čtenáři. Podobně Alenku a klasické pohádky, jež jsou často převyprávěnými pozůstatky mysterijních dramat, starobylých průvodců duchovním zasvěcením. Záleží na způsobu čtení, v čemž někdy pomáhá i nová souvislost, v níž se známý a už tradičně zařazený a interpretovaný text ocitá. A obráceně, kdy to známé vrhá světlo na nové, aktuálně zaznamenané.

Na knihy, které nás zaujaly v dětství, rádi vzpomínáme celý život a často se pak také snažíme vzbudit stejné nadšení k četbě u svých dětí. Máte také nějakou pohádku, příběh či celou knihu, která vás takto provází?

Měly jsme se sestrou štěstí, že nám maminka i babička předčítaly. Nejčastěji pohádky, Erbenovy, Němcové, s krásnými ilustracemi Artuše Scheinera. Jednou z prvních samostatně čtených knih pak byla Erbenova Kytice, šlo o zásadní setkání a lásku na celý život. Také si vzpomínám na tajné lovy v tatínkově knihovně provázené atmosférou dobrodružství. Objevila jsem tam gotický román, detektivku a později samozřejmě také Dekameron.

V současné době jste se ovšem z pozice čtenáře přesunula na druhou stranu, tedy k autorům. Při pohledu na objemnost prvních dvou svazků plánované pentalogie si člověk pomyslí, že je zatím především hodně práce, vy ale mluvíte o potěšení a relaxaci.

Myslím, že se to vzájemně vůbec nevylučuje. Objektivně jde skutečně o značné množství práce, ale podobně jako u jakéhokoli jiného povolání, které vás pohltí a naplňuje, vnímáte činnosti s ním spojené jako převážně zajímavé a radostné, i když je tu a tam doplňují ty méně zábavné.  Názor, že napsat a vyprovodit do světa knihu je zcela normální práce, vyjadřují ostatně i jiní, kteří tuto zkušenost sdílí. Přesto se potěšení z tvorby nijak nevytrácí. U mne se naopak ještě rozrostlo o radost ze setkávání s čtenáři.

Měla jsem spíše na mysli práci ve smyslu výstavby románu, sledování jednotlivých postav a situací, v nichž jednají, aby se neztratila logika příběhu. Zatím známe první dva díly Zahrady, ale vy už jste dovedla osudy svých hrdinů až do závěrečné páté knihy. Můžete prozradit něco ze své tvůrčí metody?

Asi bych ji nejlépe přirovnala k objevování krajiny. Než se vydáte na cestu, máte s sebou nějakou předem vytvořenou mapu, základní témata, zhruba načrtnuté dějové linie a určené charaktery postav. Každý však ví, že vydat se na výlet do skutečné krajiny je zkušenost jiného řádu než studium map, protože krajina je mnohem proměnlivější a nepředvídatelnější. Analogická situace nastane, když ožije příběh a jeho postavy. Pak je třeba hledat rovnováhu mezi vůlí autora a autonomními tendencemi toho vytvářeného, které se občas „chce“ utvářet překvapivě jinak, než jsme původně zamýšleli. Kdybych se vrátila k obrazu zahrady, jde o to, provádět pěstitelské zásahy ve správné míře a na správných místech tak, abychom dosáhli žádoucího tvaru.

Než člověk pustí dílo do světa, obvykle jde za někým blízkým a požádá ho o přečtení, aby si mohl poslechnout jeho názory či připomínky. Kdo bývá prvním čtenářem a kritikem vašich textů?

Mám v tomto ohledu výjimečné štěstí, neboť jsem našla na samém začátku spolupracovnice s nevšedním porozuměním pro svět mé knihy, a k tomu ještě vysoce erudované. Oblast jazyka konzultuji se svou sestrou Milenou Rosovou, specializovanou v oblasti komunikace, která mimo jiné vystudovala český jazyk. Redakčních úprav se ujala překladatelka Mária Schwingerová, šíře jejíhož  vzdělání je až renesančního rázu, a protože systém o třech opěrných bodech bývá nejstabilnější, jako třetí beta čtenářka věnuje Zahradě svůj čas i germanistka Eva Maria Hrdinová, která je sama literárně činná.

Zahrada je vaší prvotinou, nicméně mnozí spisovatelé mají před první publikovanou knihou za sebou řadu literárních pokusů už z dětství či mládí. Lákalo vás psaní „odjakživa“ nebo jste k němu došla až v určité životní etapě?

Před svou prvotinou jsem o něčem takovém vůbec neuvažovala. V době, kdy jsem začala psát, jsem se začala teoreticky i prakticky zabývat tradičním ikonopisem a intenzivně přemýšlela o jeho možných arteterapeutických přesazích. Což se ukázalo být prozatím neřešitelným problémem. Kromě této záležitosti mě zaměstnávalo především zvládnutí nelehkých ikonopiseckých postupů. Psaní jsem zvolila jako kompenzační činnost, podlehnuvši hravé výzvě napsat knižní sérii, která si vystačí s domácími inspiračními zdroji, ale bude mít srovnatelnou kvalitu jako ty osvědčené zahraniční, jež u nás vycházejí v překladu.

Tradiční ikonopis je fenoménem, o kterém bylo v Čechách dříve možné slyšet většinou jen na přednáškách z dějin umění. Dnes se této problematice věnuje řada studentů ve svých bakalářských či diplomových pracích, vznikají literární díla ovlivněná tímto tématem, s ikonografií pracují terapeuti a najdeme i pozvánky na praktické kurzy ikonopisu. Čím si tento zájem vysvětlujete?

Charakterem doby, v níž je souběžně k dispozici téměř vše, a to okamžitě, zprostředkované současnými technickými prostředky. Dnes můžeme využívat nesrovnatelně bohatou nabídku všemožných podnětů a informací, včetně těch, jež byly v minulosti přístupné jen s obtížemi. Tuto skutečnost nelze dosti docenit, ale bohužel není světla bez stínu. Tím je profanace, vznikající vytržením ikony a ikonopisu z podstatných souvislostí. Ikona je a vždy byla atraktivním uměleckým dílem až v další řadě. Předně je posvátným zobrazením, v němž je každý detail dalekosáhle teologicky a filozoficky reflektován. Opodstatnění nachází v pravoslavné duchovní tradici a funkci v liturgickém prostoru církve, kde požívá hluboké úcty věřících. Většina českých ikonopisců se, pokud vím, shoduje, že bez těchto kontextů vůbec nelze o ikoně smysluplně uvažovat.

Vaše kniha je recenzenty obvykle řazena na pomezí fantasy a magického realismu. Zmiňované žánry vyžadují od autora skutečně velkou míru fantazie a představivosti. Jsou tyto schopnosti pro vás něčím zcela přirozeným, nebo máte nějakou metodu, jak je rozvíjet, obnovovat a hledat nové inspirační zdroje?

Zřejmě jde o jistou přirozenou dispozici, protože slýchávám, že jsem jako dítě předškolního věku vyprávěla fantastické příběhy, kterými se okolí docela pěkně bavilo. Sama si na to příliš nepamatuji. Snad jen na zážitek, kdy mne paní učitelka posadila jako prvňáčka či druháka před třídu plnou dětí a nechala vyprávět, protože musela na chvíli odejít a potřebovala zajistit klid. Dnes k tomu samozřejmě přistupuje vědomá práce na tomto poli. Opírám se zejména o Jungem vypracovanou metodu aktivní imaginace, již jsem často užívala při arteterapeutické práci a s níž jsem se velmi nenásilně sžila.

Je zřejmě předčasné se na to ptát, protože Zahrada je stále aktuální, ale láká vás v psaní pokračovat?

Je pravda, že za horizont dokončení Zahrady prozatím příliš nenahlížím, protože jde o dost rozsáhlý projekt a po třech letech intenzivního psaní se začíná hlásit únava. Leccos jsem kvůli psaní poněkud odložila a těmto věcem bude třeba na čas věnovat více pozornosti.  S jistotou mohu říct jen tolik, že bych po nějaké nutné prodlevě pokračovat chtěla. Z řad mých přátel již padl návrh na zajímavý spin-off formou povídek rozvíjejících předchozí osudy Michala Zahradníka, láká mne také skrytý svět Karoliny Hajdukové. Konkrétnější představu však dosud nemám.

Interview

Někdy loni touhle dobou jsem se úplnou náhodou (nebo ne?) dostala k sérii Zahrada od české spisovatelky Jany Richterové. Bála jsem se toho, co v knize najdu, a že budu zklamaná. Naštěstí se stal pravý opak – knihu jsem si zamilovala! A po tom, co jsem měla možnost poznat více i tvůrkyni světa Zahrady, jsem si oblíbila i ji, a Jana Richterová se stala v mnohém mým vzorem a co víc, mou přítelkyní. A nyní mám pro vás rozhovor s ní, o všem možném, ale především právě o jejích knihách, které by bylo škoda nečíst. Nechť se vám líbí!

1. Jak byste čtenáři, který Vaši sérii nezná, Zahradu představila?

Zahrada je románová série na pomezí magického realismu a fantasy s romantickými, hororovými i detektivními motivy. Příběh je situován do našemu čtenáři důvěrně známých reálií současného moravského města, jeho hrdiny jsou mladí lidé ve věku, kdy vstupují do pracovního a společenského života, volně sdružení do přátelské skupiny kolem Michala Zahradníka, muže skrývajícího nejedno tajemství. Stává se jejich pomocníkem a průvodcem po všedních i méně obvyklých cestách života, které je stále častěji zavádějí do neprobádaných hlubin tajemného Lesa, zprvu okouzlujících, ale čím dál nebezpečnějších.

2. Kniha by ale nevznikla bez autora, co můžete říci o sobě?

Snad tolik, že jsem v rámci psaní pouze vstoupila jinými dveřmi do oblastí, jimiž jsem se předtím dlouhodobě zabývala v rámci práce arteterapeutky, i do svých osobních zálib, abych vše propojila právě v Zahradě. Kromě řečeného jsou v postavách uchovány přetavené vzpomínky na různá životní setkání a příběhy vlastní i cizí, vyslechnuté.

3. Každý spisovatel má příběh o tom, jak dostal ten prvotní nápad na svou knihu. U někoho je to sen, jiný zrovna cestoval vlakem. Jaký moment to byl u Vás?

Vzpomínám si na moment, který považuji za počátek příběhu, když v jednom rozhovoru s mou sestrou padla otázka, zda by bylo možné zasadit fantasy příběh do moravských reálií a napsat jej tak, aby byl podobně atraktivní jako ty obdivované zahraniční. Pak jsme, stále ještě v rámci nezávazné hry, začaly promýšlet jednotlivé charaktery, mezi prvními Maru Solnou, Toma Roháče, Nikolaje, spolu s prvním náčrtem dějové linie.

4. Zahrada se mimo jiné řadí i do fantasy. Byl to Váš plán?

Na počátku jsem si ujasnila rámec, v němž jsem se chtěla pohybovat, a ten se s definicí žánru vcelku shodoval, ovšem spíše v širším než užším smyslu slova. Myslím, že k charakteristice Zahrady, a to již od chvíle, kdy jsem ji měla v prvních skicách, patří jisté mezižánrové přesahy.

5. V příběhu jsou nadpřirozené jevy. Věříte na ně nebo je to vše jen fikce?

Myslím, že je to spíše otázkou porozumění událostem. V Zahradě jsou jevy, které jsou vykladatelné různým způsobem, podle toho jaký výkladový rámec je pro nás věrohodný, jako náhoda, případně zkreslení vnímání z důvodu změněného stavu vědomí nebo mohou být přičítány objektivnímu působení nadpřirozených sil. Ale každý má z běžného života zkušenost, že i věci zcela banální se mohou za jistých okolností jevit jako zázrak, stačí jen, abychom si vzpomněli na kouzlo zamilovanosti. A naopak, pokud se rozhodneme strčit hlavu do písku, můžeme i smysluplný souběh jevů, nazývaný jungiány jako synchronicita, označit jako pouhou nahodilost.

6. Navštěvuje Vás taky někdy ve snech Lovec?

Proces vytváření alternativního světa prostřednictvím tvůrčího psaní nebo třeba malby má hodně společného se sněním za bílého dne, takže vlastně ano. A protože se ve dne užijeme s Pastorkem, Marou, Michalem Zahradníkem a dalšími do sytosti, oceňuji, že mne v noci nechávají klidně vyspat.

7. Zahrada je plná výjimečných postav. Přirostla Vám některá k srdci víc než jiné?

To je hodně obtížná věc, protože nemám, až na úplné výjimky, vysloveně kladné a záporné postavy. Všechny mají své silnější i slabší stránky, hrdinství a důstojnost vedle směšnosti a malichernosti podobně jako v reálném životě. Dokonce ani Michal Zahradník není bytost, která by se nedopouštěla chyb. Ale přece jen, do děje vstoupí ještě jeden hrdina, čtenářům zatím neznámý, ač ho již nyní můžete při pozornějším čtení letmo zahlédnout za kulisami. Jedná se o nejrozporuplnější mužský charakter v Zahradě a rodil se hodně obtížně. Právě pro něj mám zvláštní slabost.

8. Nemůžu si pomoci, ale mým oblíbencem je občas přehlížený Tomáš. Jak vznikl?

Všichni mí hrdinové jsou směsí fantazie a reality, v každém se odráží více inspirací. Konkrétně postavu Tomáše nejvíce vytvarovala má záliba v lidové kultuře, zvláště písni a tanci. Navíc jsem měla příležitost často pobývat v prostředí, v němž se pěstuje, a s lidmi, kteří se jí věnují, takže některé detaily jsou takříkajíc ulovené přímo v terénu, odposlouchané a odpozorované. Na tomto místě bych za všechny ráda vděčně vzpomněla zesnulého Jana Rokytu, rodáka z Jasenné u Vizovic, cimbalistu ostravského Techniku a hudebního redaktora Českého rozhlasu, který se zásadním způsobem zasloužil o uchování a další předávání těchto hodnot.

9. V Zahradě tvoří postavy dost zvláštní skupinu lidí. Každý je odjinud, mají jiné kořeny a (ne)víru. Proč jste vybrala právě tuhle směsici lidí?

Je pravda, že jsem se ve výběru původu hrdinů přiklonila o trošku více na jih a východ, než odpovídá krajovému zvyku. Jednak kvůli potřebě jisté rovnováhy a jednak to bylo dáno situačně, tím, kde jsem se zrovna pohybovala, jací lidé mne právě obklopovali. Ve skupině je pouze jeden skutečný cizinec, Rus Nikolaj. U ostatních jde spíše o vědomí příslušnosti ke konkrétní rodině a prostředí, o konfrontaci s myšlenkovým odkazem a praxí bližších i vzdálenějších předků. Mí hrdinové si tuto návaznost v rámci příběhu postupně více uvědomují, ať již v podobě břemene temného dědictví kdysi uzavřené smlouvy s ďáblem, či naopak v pozitivní ukotvenosti posilující je v boji s všedními i nevšedními strázněmi, které jim příběh přichystal.

10. Nastal někdy moment, kdy jste chtěla všechny ze Zahrady někam zamknout a klíč zahodit?

Ještě nenastal, ačkoli si Zahrada postupně nárokovala tolik času a práce jako kterékoli regulérní zaměstnání. Ale to je prostě realita, dovést jakékoli dílo k finálnímu a prezentace schopnému tvaru stojí úsilí.

11. Potkáváte často Vaše postavy v reálném světě?

Mé postavy neodpovídají reálným osobám, pouze se jimi volně inspirují. Přesto se občas někdo v mém okolí s některou postavou docela podstatně identifikuje a potom zpravidla přicházejí neuvěřitelné příběhy, které si schovávám v  tajné kapse pro další možné rozvinutí děje. Pokud z toho plyne nějaké poučení, pak že věci jsou mnohem propojenější, než se být zdají, a život fantastičtější než jakýkoli smyšlený příběh. Jenom si to připustit.

12. Jaký je Váš proces psaní? Máte nějaký určitý čas nebo místo?

Psaní a s ním spojeným činnostem v poslední době věnuji většinu svých dní. Výhodou je, že si mohu ve velké míře práci sama organizovat . Asi pouze potvrdím známý postřeh, že stejný čas a místo pomáhají navodit žádoucí soustředění. Mně se nejlépe pracuje v dopoledních hodinách a potom hluboko večer, kdy si vnitřní cenzor na chvíli schrupne a často přicházejí nejlepší nápady.

13. Jste spíš jako uvolněná Mara nebo tíhnete k přízemní Aničce?

Postava Mary se mi vytvářela velmi snadno, do jejích problémů se dokážu zcela spontánně vžít a přirozeně souzním s jejím cítěním. K Anně mám o něco dál, její reakce jsem někdy musela chvíli hledat. Navíc pochází ze židovské rodiny a to ji určitým, ne právě zcela běžným způsobem vymezuje vůči světu, přestože sama vědomě tíhne spíše k zesvětštění.

14. Nebudu se ptát na jednu, ale jaké jsou Vaše nejmilejší knihy či autoři?

Je opravdu velmi těžké vybrat, protože knih, které mám ráda, je mnoho a jsou dost různorodé. Ale za všechny Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toolea pro zcela jedinečný, břitký humor, Milneho Medvídka Pú, který mne asi nikdy v životě neomrzí a jehož si občas berou do úst i hrdinové Zahrady. Do třetice vynikající a zcela výjimečný Golem Gustava Meyrinka.

15. Knihomolové vždy sní o tom, že jednou budou chodit do Bradavic nebo se prohánět po lesích Středozemě. Kdybyste si mohla vybrat jeden příběh, jeden svět z nějaké knihy, ve kterém byste mohla žít, jaký by to byl?

Zřejmě ten meyrinkovský, česko-německo-židovský, svět města čtený magickým způsobem. Vše v něm v jakémsi stupni žije, je vzájemně propojeno v čase i prostoru a všechny události jsou stopami, po nichž se můžeme pustit za fantastickým dobrodružstvím vlastní duše. Nepředkládá se nám prvoplánově, očekává od nás trochu vlastní aktivity . Tato výzva jej však činí ještě přitažlivějším.

16. Ztratila jste někdy část knihy a musela ji psát odznovu?

To mne naštěstí nepotkalo. Co se týče psaní textu znovu, samozřejmě jsem prováděla a stále provádím dílčí úpravy, jak jsem si věci postupně ujasňovala a vracela se nazpátek. Všech skic a variant, starších verzí jednotlivých kapitol a zavržených motivů je od počátku práce docela pěkný balík.

17. Kde berete všechny ty náměty do Vašich knih? Přestavuji si, že máte doma plnou místnost poznámek.

Naštěstí lze mít poznámky v počítači, kde jsou méně náročné na prostor. Nejde však o nějaké převratné množství, spíše o další rozvíjení původní inspirace. Samozřejmě, že je to cesta pokusů a omylů, protože ideální tvar bývá málokdy nalezen hned napoprvé a je třeba, aby příběh zůstal vnitřně sourodý, což je při pětidílné sérii už náročnější.

18. V Zahradě každá kapitola začíná úryvkem z nějaké knihy. Jak je vybíráte?

Nejčastěji je ani nevybírám, verš nebo melodie se spontánně vynoří v mysli jako vnitřní komentář k ději či k aktuálnímu prožívání některé postavy. Tyhle hravé asociace příběh pootevírají zase do jiných vesmírů, literárních, hudebních a dalších.

19. Když Vaše knihy čtu, musím používat všechny své smysly. Jsou tu vůně, hudba, chutě. Zaměřujete se na věci, které jsou Vám blízké nebo to prostě nějak vyplyne?

Spíše to vyplývá z toho, co si žádá logika určitého motivu nebo postavy. Potřebuji hodně konkrétní představu, takovou, aby ten charakter v mé představě doslova ožil a začal autonomně jednat. Takže musím o postavě vědět vše, co bych chtěla vědět o blízkém příteli, včetně toho, kterou muziku poslouchá a jakým způsobem si vaří kafe.

20. V Zahradě má velkou roli víra, je tu v mnoha podobách. Je to pro Vás důležitý prvek?

Chápu člověka jako bytost hledající smysl své existence a směřující k plnému sebeuskutečnění. Myslím, že to je základní lidská danost, samozřejmě ne vždy prožívaná stejně naléhavě. V mezních situacích však otázka po smyslu života s jeho radostmi i utrpením vyvstává silněji. Tento motiv se uplatňuje i vZahradě. Hrdinové přitom hledají především individuální cestu, způsob, jak se plněji stát sebou samými. Nelze přitom někoho kopírovat, co je jednomu nepovšimnutým smetím, může být pro jiného vytouženým pokladem.

21. Zatím ze Zahrady vyšly dva díly. Sféra a Lovec. V čem se podle vás nejvíce liší? Líbí se vám některý díl více než jiný?

Lovec je celkově dynamičtější než Sféra, jež je do značné míry úvodem do lehce pohádkového světa příběhu, spojeným s mícháním všech barev, chutí a vůní Zahrady. Převládají v ní hlavně z počátku romantické motivy, které v Lovci procházejí dalším proměnami, ale v něm se významněji rozvíjejí i temné prvky, které přispívají k dramatické gradaci děje.

22. Čtenáři nemají moc rádi spoilery, ale můžete nám alespoň naznačit, co nás v sérii čeká dál?

Připravovaná třetí část Zahrady má podtitul Návrat. Dobrodružství hrdinů začíná ve znamení rozumných dohod a snahy konečně si uspořádat život. Ten však mívá v záloze nečekaná překvapení a tak rozumná předsevzetí brzy vezmou za své. Mara shledává, že i splněná přání v podobě zásnub s princem z ruské pohádky skrývají nečekaně ostré háčky a že ke krajíci odříkaného režného chleba občas bývá jen malý krůček.

Anna se po Johanově odchodu drží osvědčených opor, práce a přítele Tomáše, Nikolaj pro změnu své víry, což mu občas poněkud brání v tom, aby věci spatřil také očima svých přátel. Zahradník nečekaně tone v bolestných citových zmatcích a Tomáš Roháč si zase jednou potvrdí, že co svět světem stojí, platí quod licet Iovi, non licet bovi. Ale to je pouze předehra, protože právě na něj tentokrát čeká opravdová zkouška ohněm.

23. Jak to vlastně vypadá se sérií jako celkem? Kolik bude dílů? A máte je už všechny dopsané?

Bude jich celkově pět, z toho poslední o něco rozsáhlejší než ty předchozí, Zahrada ještě není úplně uzavřená, pracuji na závěrečném dílu a průběžně se ještě vracím i ke čtvrtému. Původně jsme plánovali vydávat každý rok jeden díl, v čemž jsme se nechali inspirovat slavnou potterovskou sérií. Vloni s Lovcem to vyšlo úplně dokonale, v čase Dušiček, což s náladou příběhu krásně rezonovalo, tak doufám, že se k témuž datu vše zdaří i letos.

24. A co přijde po Zahradě?

Prozatím za horizont Zahrady příliš nenahlížím, protože jde o dost rozsáhlý projekt. Mohu však s jistotou říct, že bych po nějaké prodlevě pokračovat chtěla, pravděpodobně nějakými volně navazujícími příběhy. Možná formou povídek, rozvíjejících předchozí osudy Michala Zahradníka nebo Karoliny Hajdukové.

▼ Více