Tomáš Roháč

Urostlý jednatřicetiletý architekt moravského původu, valašský patriot a muzikant. Tvrdý, ctižádostivý dříč a požitkářský milovník nenáročných potěšení, jakými jsou ženy, slivovice, zpěv a motorky. Na své přímočaré, razantní cestě za úspěchem se s nikým a ničím příliš nepárá. Nemá rád feministické projevy a cokoli zbytečně intelektuálního.

Bez váhání vstal a vyšel jí vstříc, aby ji objal. Ať jde Zahradník se svým usměrňováním někam. Ať tam jdou spolu s Koljou oba.
Natáhla před sebe dlaň. „Ne. Ne, Tome.“
„Krista boha,“ vyletělo z něj vášnivě. „Říkáš mi tady, že je to všechno mezi náma nadobro pryč a ty už mě vůbec nechceš?“
„Hra na pravdu pořád ještě pokračuje?“ zeptala se a on vážně přikývl.
„Chci tě, tak moc, až bych brečela. Dobrý důvod, abych k tobě nechodila blíž než na tři metry.“

...Pak měl ještě tu svou divokou muzikantskou partičku. Koláž na toto téma, která se postupně před Nikolajovým duševním zrakem utvářela, zahrnovala veselé ženy nezatěžující se předsudky ohledně volné lásky, bohatý, nikdy nevysychající proud vína a hlasitý, vyšší kulturou zcela nedotčený hrdelní zpěv. Ten byl většinou doprovázený syrovými zvuky houslí, cimbálem, kontrabasem a Panovou píšťalou zvanou naj. Na tu hrál Tomáš, pokud zrovna nezpíval. Alespoň tak tomu říkal. Taky prý se tam s chutí tancovalo...