Nikolaj Alexandrovič Zorin

Rovněž slušně urostlý jednatřicetiletý architekt ruského původu. Charismatický, pohledný muž mnoha nadání, snivý a romantický. Usiluje o osobní dokonalost podle vlastních náročných představ, pomíjeje přitom drobnosti jako například nutnost vyplňovat stohy úředních formulářů a dodržovat závazné termíny.

Myslí si, že jsem Tomáš, říkal si. Konečně se dozvím, jak to mezi nimi je. Jsem Tomáš, přesvědčoval sám sebe, zatímco se k ní blížil. Živě si představil Tomášovu postavu, jeho pohyby, tvář. Jsem Tomáš, utvrdil se ještě jednou skláněje se, aby ji políbil. A pak na chviličku skutečně byl Tomášem, cítil se tak, jednal tak a ona v jeho náruči vzdychla blahem.

Jako by se v jednom okamžiku spolu potkaly nebe a peklo. Když pak opouštěl budovu, už zase jako Nikolaj, nevěděl, na koho by teď měl vlastně žárlit. Hlavou mu mimoděk proběhla bizarní, krvavá fantazie, že Tomáše chytí, zabije a stáhne z kůže jako Apollo fauna na Tizianově obraze. Pak se do ní jednoduše oblékne a ona nic nepozná. Dokonce kvůli tomu nedokázal mít ani výčitky svědomí. Varovné.  

„Ty se na mě zlobíš? Nevím o tom, že bych ti byla něco udělala. A pokud jsem udělala, nebylo to naschvál.“ Dívala se na něj dětsky průzračnýma, krásnýma očima.

„Nezlobím a neudělala,“ odvětil mírně a neosobně místo toho, aby ji teď vzal do náruče a políbil. Toužil po tom tak, že raději udělal dva kroky od ní, aby pokušení nepodlehl.

„Tak proč se chováš, jako kdybych udělala? Tak chladně a cize?“